Magické myšlení

Magické myšlení je například to, když si člověk říká, že musí dojít na roh ulice aniž by se nadechl, jinak by mu chípl pejsek. Magické myšlení ovšem není jen to.

Magické myšlení je spojeno se schizoidností. Samo totiž obsahuje rozpojení reality na realitu vnitřní (kterou kontrolujeme) a realitu vnější (kteroužto manipulujeme skrz realitu vnitřní). Dá se to popsat i jako kauzalita. “Udělej něco s vnitřní realitou a stane se něco s vnější realitou.”

Obvyklá interpretace je, že minulé společnosti upadaly do magického myšlení. Do tmářství, dá se říct. A to bylo odstraněno s osvícenectvím. Už žádné babky kořenářky, čarodejnice nebo rituály totemu. Tomu dnes říkáme nesmysly magického myšlení, které jsou tolerovatelné s posměškem maximálně u malých dětí. A nevidíme si na špičku vlastního nosu.

Mě se totiž tak nějak zdá, že to celé bude jinak. Co když si minulé společnosti naopak tu více či méně byly vědomy lidské potřeby a nedokonalosti v tom, že prostě magickému myšlení propadáme podobně jako jiným hříchům? A právě proto byly stvořeny rituály. Co když naši předkové nebyli až takoví idioti, aby si mysleli, že když spálí desetinu své úrody, tak se objeví hodný bůžek, co jim dá 3x více? Co když ty oběti nebyly až tak docela vůči okolnímu světu, ale právě vůči svému nedokonalému myšlení, které prostě do magična neustále tenduje. Obdobně jako myšlení tenduje do schizoidnosti a oddělenosti od světa. Máme možnost uzřít, jak je to “špatně”, ale kašleme na to a naopak si říkáme jen houšť.

Proč by to naši předkové dělali? Protože se mi zdá, že pokud budeme magické myšlení ignorovat, tak nás s jeho obrazy, představami, úkony a nadějemi pohltí natolik, že už nebudeme vidět Reálno a nebude s čím srovnávat a tudíž magické myšlení nebudeme schopni identifikovat a oni si této pasti nějak byli vědomi. Neboli si byly vědomy nutnosti nenechat pohltit synchronicitu (Boha) kauzalitou (deduktivním redukcionistickým myšlením), když už nám tedy vyhnáním z ráje byla 100% synchronicita  (splývání s jednotou) odejmuta.

Tím nechci říct nic jiného, že naše postosvícená společnost žije v největší temnotě. Že zánik institucionalizovaných rituálů, kterým bylo možno ještě rozumět, pokud jsme dokázali žít s jistým paradoxem, nahradily magické rituály ještě početnější a skryté. Takové, které si na pravdu nikoliv jen hrají, ale které se za pravdu prohlašují. A vzhledem k tomu, že jsou extrémně rozšířené, se totalitní pravdou stávají. Tyto beliefs / obrazy ale na Reálno / Boha, které existuje, narážejí. A proto máme stále cyklické revoluce ve stylu STOP & GO.

Vždyť co jiného než magické myšlení je myslet si, že pokud máme výrobek s určitými parametry, jsme lepší než kdosi jiný nebo naše staré já bez výrobku? Není snad magické myšlení, když se domníváme, že hodíme-li jakýsi papír do jakési bedny v rámci procesu zvaném demokratické volby, že tím měníme společnost. Magické myšlení je víra, že když zachráníme v ZOO jakýsi druh zvířátek, přičemž ona patrně stejně vyhynou a během procesu zachraňování vyhynou tisíce jiných nepovšimnutých druhů, tak zachráníme Zemi potažmo Sebe. Magické myšlení jsou rovněž peníze: víra v něco, co neexistuje a tudíž to existuje. Magické myšlení jsou víry v existenci samotné společnosti (není náhoda, že teorie společenské smlouvy jsou právě produktem osvícenectví). Magické myšlení je popis Boha ateistou: jakýsi panák, co kouká na dementní věřící z obláčku.

A tím se dostávám k nejrafinovanějšímu typu magického myšlení, které tak nějak shrnuje výše uvedené. Je jím magické přesvědčení, že můžeme být bez magického myšlení (aneb žít v čistotě).

Lidská stádnost

Právě jsem si ověřil, jak je naše hlava nedokonalá. A to na dodržování silničních pravidel v městském provozu.

Pokud zastavuje tramvaj na zastávce, je povinnost řidiče zastavit a nechat nastoupit a vystoupit pasažéry tramvaje, jinak by nastávaly masakry. Je zcela automatické, že člověk před zastávkou zastaví. Jenže ono to je automatické a ne úplně vědomé.

Přede mnou jel jakýsi debil, co to projel mezi lidma. A já jsem samozřejmě jel za ním a zastavil na úrovni prostředku tramvaje. Proč? Protože lidský mozek jede na té automatice a tak nějak kopíruje dění kolem sebe. Tramvaj se třeba i často podjíždí na křižovatce, takže člověk nemá imprint, že pokud vlevo stojí tramvaj, musí se vždy zastavit. Řídíme se okolím. Pokud okolí selže, selháváme i my bez enormní bdělosti, která je svým způsobem, pokud jde vše OK, neefektivní. Těžko s tím něco udělat.

The Fall

The Fall je příběh o tom, jak máme rádi příběhy. A o tom, co s námi příběhy dělají. O tom, že “jen tak” vyprávět příběh, nebo dělat jen tak cokoliv jiného, se nakonec nejen že neukáže jako jen tak, ale ukáže se to paradoxně jako ústřední motiv, na což si nějaká jen-tak-věc obvykle původně hraje.

Lidé, kteří filmu vytýkají nákladnost a kýčovitost, jsou právě v tomhle mimo. Ta nákladnost tam sedí, protože ani naše osobní příběhy nejsou o tom kterach šedivá myš uvařila ovesnou kaši. Padouchové i lásky v našich obrazech a příbězích, které si vykládáme, když nemáme sílu čelit realitě napřímo, jsou přesně tak kýčovití, jako v The Fall. To co se na filmu zdá divné, je to, co na něm perfektně sedí.

Je to introspekce do našeho nitra. Šest hlavních hrdinů jsme my, sami sebe se dělící tu na intelektuála, tu na uprchlého otroka, tu na milence, tu na bojovníka. Každý z nich má nepřítele, společného nepřítele s nesmírnou mocí.

Životní cesta je – jít za ním a nezabít ho. Nechat věci být. A třeba při tom i zemřít, ať už v jakékoliv roli (včetně falešného nebo pravého self). To je pokora.

Nebo taky pochopit, jak prázdné a kýčovité jsou všechny naše půtky, boje, vášně a cíle. A že nepřítel je taky zcela falešná konstrukce, která přináší neštěstí. Neškodí ovšem napřímo, ale tím, že v něj věříme. Nepřítel neexistuje.

Nezávislé soudy

Skoro jakoby se zdálo, že k prohlédnutí reality je potřeba několikaleté meditace s dalajlamou v Tibetu nebo aspoň prolít mozek kyselinou LSD. Ano i ne.

Demokratický systém je založen na třech nezávislých pilířích: legislativě, exekutivě a justici. Právě ona až schizoidní nezávislost zaručuje, že nežijeme v totalitě. Tolik oficiální kanál, kterým jsme indoktrinováni systémem, který má svoji vlastní mytologii, kterou se legitimizuje.

A pak si v novinách můžeme přečíst: Mezi vládnoucími konzervativci a liberálními demokraty došlo k rozkolu ohledně toho, jak přísně soudit výtržníky.

Jaká nezávislost justice? Jaktože se legislativa a exekutiva dohadují o tom, jak se má soudit? Toliko by měl řvát poctivý schizoid a mnoho levičáků tak skutečně řve.

Jenže systém je systém. Není čistý, naopak je velice špinavý a s každou snahou o očištění je špinavější. Moc je moc a vždycky mocí bude, dokud si lidé budou myslet, že je o co stát.

Pozoruhodné tedy není, že ten podvod existuje – takové podvody ve stylu nezávislé justice na sebe děláme všichni. Pozoruhodný je ten klídek, se kterým tu schizoidní situaci část lidí přijímá a jiná část se proti ní bouří, aniž by se zabývala faktem, že systém skutečně schizoidní být musí a to právě z důvodu, že členové systému schizoidní jsou.

Děláme obchod. Buď je pro nás přijatelnější zavřít oči před systémem, tj. jsme konformní. Anebo řveme a chceme reformu, jsme antikonformní, ale i tehdy zavíráme oči před realitou a nechceme vidět důvody pro to, co vidíme. Děsí nás, že ten zasraný systém je v nás. Nikoliv zakódovaný zvnějšku, ale že je to to naše jádro nebo něco obaleného kolem toho prázdna. Naše jádro musí být přeci čisté.

Proto nelze přijmout ani konformizmus ani antikonformizmus. Výše uvedený princip lze aplikovat na společnost a lidské vnímání obecně. Všechny protirežimní živly se dosud vždy chytly do stejné pasti, snad s výjimkou těch nejterorističtějších, jako byl Stalinismus nebo Fašismus. Ty si výše uvedeného rozporu byli vědomi velmi dobře a po převzetí moci už mohly odhalit jen lidské prázdno.

Dilema kapitalisty

Přihodilo se mi, že mám web s cca 50,000 lidmi denně, traffic z USA a Evropy a web roste a roste. Přišel jsem k tomu vlastně náhodou. A otevřela se předemnou propast Reálna, kterou bych radějí neviděl.

Tolik návštěvníků již může generovat nezanedbatelný příjem. Problém je, jakým způsobem.

V zásadě můžete nasadit reklamu na výlety po přírodě nebo sbírání hovínek po pejscích a příjem bude limitní nula. Nebo lze nasadit něco jako gambling a podvody všeho možného druhu; jako největší hardcore tam můžete rozesílat nějaký soft-spyware apod. A vyděláte maximum.

A tohle je dilema kapitalismu. Ti slušní (ne že by nebyli) prostě vymřou. Protože nevydělají ani na sebe. Svině na sebe vydělají a k tomu vydělají i na další svinské projekty.

Co s tím dál?

Lze neprodávat něco napřímo (tj. přes affiliate), ale přes agenturu, jako je třeba Google Adsense. Jenže ti jen přeprodávají ty shity. Stejně se pak prodejce reklamy snaží z toho vytřískat co nejvíc, takže u něj skončí ty největší sračky a on se o zisk dělí s agenturou. Může mít jakoby čisté ruce, že on tu reklamu neřídí a nevybírá a podle mě je tohle jeden z důvodů, proč affiliate marketing není tak rozšířen. Většina věcí v reklamě jsou prostě neudýchatelné sračky a skrz agenturu si kupujeme klid v duši. Je to alibismus a je to neefektivní. Web vydělá o agenturní provizi méně.

Ideální řešení není. Bohužel. Je řešením se na to celé vykašlat a jít meditovat do jeskyně? To je alibismus číslo 2, protože jen přenecháme trh někomu jinému a ten bude moct libovolně prasit.

Je řešením hrát si na Boha a filtrovat největší sračky? Můžeme si říct, že propagace kasina je příliš, ale přeprodej televize online (o které víme, že je dostupná zdarma), není až taková sračka? Jak si můžeme být jisti našim kritériem, co je víc špatné? To je alibismus číslo 3.

Skončil jsem u alibismu číslo 4 a u dilematu, u kterého jsem doufal, že nikdy neskončím a díky tomu jsem se myslím podvědomě do kapitalismu pouštěl do teď jen jako parazit (což je ovšem taky alibismus číslo 5).

Reklamy budou sračky, ale jedna z nich povede někam, kde bude vše vysvětleno. Nikoliv jen samo o sobě, ale bude tam i zakódovaná cesta ven. Kdo se bude alepoň marginálně snažit, bude mít možnost prohlédnout. Kdo se nebude snažit, bude holt konzument odsouzený k záhubě.

Přesto jsem z tohohle zjištění poněkud roztrpčen. Čistota se na tomhle světě opravdu nenosí.

Policejní poezie

policie basni
Bez komentáře! To nejde…

Opět obrácená kauzalita

Z tohoto třídního charakteru britské společnosti vyrostla určitá setrvačná zpomalenost, malátnost, která však při těchto nepokojích hraje určitou roli. A tak jak pro mladistvého přistěhovalce, tak také pro mladistvého bělocha z lidu není tak jednoduché studovat dobrou univerzitu. Není pro něj jednoduché dosáhnout určitých profesí. Nemůže se tak snadno stát advokátem.

Praví se v oblíbených Blistech.

A je to nesmysl. Velmi popisný nesmysl a omyl, kterého se dopouští západní civilizace denně u analýzy snad všech jejích problémů. Otočená kauzalita.

Samo se kritizující západ se tragicky mýlí v symptomech. Dalo by se říci, že upřednostňuje hmotu nad duší/myšlenkou.

Není to totiž hmota, v tomto případě nedostatek zdrojů na školné nebo na slušný středostavovský ideální život, která způsobuje úpadek rozvoje a morálky. Je to naopak. Západ již před mnoha lety (možná od prvních revolucí) postupně ztrácí dech a myšlenku. Vše se zdá marné a nereálné. Není zač bojovat, není důvod mít se dobře. Hledáme destrukci a sebedestrukci. I samotný svět střední třídy je jednou z fází sebedestrukce, ale nyní již nepostačuje a tedy i pohodlně zatuchlý middle class svět je pod permanentním útokem mladších generací, které neváhají pro jeho zničení zničit i sebe.

Tedy protože nemáme vizi, nechceme bojovat ani za zdroje. Cožpak docházejí nerostné suroviny tak, aby jich byl nedostatek? Zdaleka ne a technologický rozvoj úbytky zdrojů bohatě kompenzuje, takže kdybychom chtěli, tak můžeme všichni, alespoň na západě, žít pohodlným životem.

Jenže podstatou všeho je, že nechceme, byť na kolektivně-nevědomé úrovni. Pozveme si do Evropy desítky milionů přistěhovalců a když ani kulturní odlišnost nestačí, tak z nich začneme dělat kulturní nebezpečné barbary a to navzdory tomu, že například ulice Teheránu jsou bezpečnější než ulice libovolného milionového města v Evropě, že sebevražednost islámského nebo černého světa je násobně nižší než světa postkřesťanského nebo že mužským ideálem dneška je schizoidní egoistický buran s koníčky a ženským ideálem je kurva s falešným sebevědomím. Jak že se to říkalo? Každý nácek potřebuje svého žida.

Pokud toto nestačí, tak dalším příkladem je jak zacházíme s jadernou energií; high tech výdobytkem naší civilizace, který nám přináší tolik potřebnou energii, jelikož nemáme dostatek vlastních fosilních zdrojů. Jenže my si vymyslíme absurdní argumenty založené třeba na tom, že na stabilním podloží uprostřed pevniny hrozí zemětřesení nebo tsunami. Nebo předražené obnovitelné zdroje, které vytáhnou a zničí zbytky energie ve státních rozpočtech.

A koneckonců pokud nás přistěhovalci neznásilňují a nevraždí mírou, jakou po nich požadujeme, tak si umíme pomoct z vlastních řad jako v Norsku nebo Pobaltí.

Takže až bude zase někdo tvrdit, že problém je v našem hmotném světě, tak vězme, že to se jen ozývá rozpadající se propaganda naší reality.

Problém naší civilizace není fundamentální nedostatek zdrojů, ale to, že si ten nedostatek přejeme. Patrně proto, abychom spáchali kolektivní sebevraždu, kteroužto pokládáme za menší újmu, než pohled do tváře reálna/boha.

Peter Sloterdijk: Na jedné lodi

Krátké zamyšlení staré 20 let, které se zdá být spojnicí dnešního “vyšinutého” postmoderního psychoanalytického přístupu s přístupy předešlými, které si hrály na nezúčastněnost.

Sloterdijk začíná zostra a to mytologií babylónské věže a zmatením jazyků, které pro něj je tím, čím je pro psychoanalytiky zavedení kultury. Narozdíl od i zde uváděného přístupu ale nemá období dvě /před a po kultuře/, ale období tři. Popisuje je v obrázcích plavidel na moři. Nejříve vory, které se příležitostně spojují (kmeny), pak pobřežní fregaty a parníky sloužící k dopravě a konečně postmoderní nepotopitelné koráby-výletní jachty, křižující všechna moře, avšak s chybějícím účelem.

Sloterdijk předpovídá to, co se nyní děje a hledá, jak z toho celého ven, abychom skutečně nebyli tím “posledním člověkem”, který za sebou zhasne a odejde.

Výborný je například popis nového, zatím neexistujícího člověka:

Vskutku nevíme, jakého typu člověka by bylo zapotřebí, aby zaplnil prázdné prostory, a jaké tréninkové postupy by musely být rozvinuty, aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi… Žádá se zde vědomí, jež se pevně etabluje v nitru propasti falešných výpovědí o rodu. Povolání: Politik. Trvalé bydliště: Nepřehlednost. Program: Soupatřičnost s těmi, s nimiž je zatěžko sounáležet. Morálka: Každodenní lopota s přetížením. Vášeň: Mít postoj k neúměrnosti. Vývoj: Seberekrutování z náhledu, jenž se mění v iniciativu. Takoví “politikové” musí nejprve sami sebe pochopit především jako atlety nového typu: jako atlety synchronního světa, jako duše vrcholového výkonu ve věcech koexistence. Jak budu koexistovat s miliardou dvěma sty miliony Číňanů? Na tuto otázku je dovolena každá odpověď s výjimkou staré malosvětské maximy: zapomeň na Číňany, zapomeň vůbec na všechny, jichž je příliš mnoho.

CNBC, THC, Bernake

Tak z přímého přenosu na CNBC se zdá, že kapitalismu už skutečně dochází dech. QE3 se nekoná, sazby se nemění, jdeme se potápět.

Nejvtipnější na tom celém je, že po skončení projevu se objevila reklama na semínka marihuany. Aneb quick cash v post-postmoderní době, kdy už prostě ani nikdo nemá energii cosi předstírat, ale pravdu pořád vyslovit neumíme.

Revoluce a řádění gangů

Jen poznámka. Stejně jako u “šíleného” Nora se teď dočteme o jakýchsi nelidských ganzích, co budou řádit skrz Evropu a USA. Mašinérie strachu a xenofobie se rozjíždí, ale nakonec jsme to jen my.

Nasraní middle-class obyvatelé Evropy, co už chtějí dát někomu pořádně do držky za to celé bezpráví, které na nás ONI (ve skutečnosti opět MY) páchají.

Například zde:

Jeden mladík reportéru listu Guardian: “Chtěl jsem tohle udělat těm zasranejm policajtům už léta.”

Pozoruhodné scény v Catfordu byl svědkem reportér Guardianu Peter Walker: Skupinka mladých mužů se snažila probourat se do obchodu s automobilovými potřebami Halfords. Trvalo jim to dlouho – roleta byla pevná – a kolem se utvořil dav a zastavovaly auta. Jedna mladá žena se vyklonila ze svého automobilu a volala na ně se smíchem: “Satelitní navigaci! Chci satelitní navigaci!”