Ateismus spojený s vědou sám sebe označuje za nedogmatické učení, které je často označováno za jediné, které zůstává otevřeno kterékoliv hypotéze, protože skrze Popperovský princip prostě postupně vylučuje hypotézy neplatné. Jenže ateismus je v tomto slepý jako patrona.
Vezměme dvě klišoidní otázky (pouze z didktických důvodů): Existuje Bůh? Co je po smrti? Odpověď ateismu, řekněme vědecko-lidového, zkrátka toho nejvíce rozšířeného, je Bůh neexistuje a Po smrti není nic.
Dokažte to tedy! Popperovská filozofie přeci říká, že nejprve musíme dokázat, že všechny možné varianty Boha neexistují. Do té doby Bůh existuje podobně jako žije Schroedingerova kočka, na kterou se nikdo nepodívá. Námitka ateistů může znít, že existence Boha je nefalzifikovatelná (povšimněte si, mimochodem, jak se námitka nefalzifikovatelnosti v dějinách nebezpečně blíží od společenských věd k vědám přírodním/technickým).
Ano, Bůh je nefalzifikovatelný. Ale, sakra, to není jeho chyba, že nespadá do rybníčku vědy a už vůbec to neodpovídá na otázku, proč by tedy mělo být jasné, že neexistuje. Z hlediska vědy se prostě nejedná o vědecký problém. Bůh je axiom. Podobně jako je axiom například existence, existence hmoty, nebo atributy zastoupené jednotkami SI. Pokud může věda aplikovat své postupy například na hmotu, kterou nedokazuje “protože ji všichni vidíme”, není důvod, proč by se jakýkoliv čistý vědec měl ofrňovat nad vědou, která zkoumá jakéhosi axiomaticky nadefinovaného Boha. Tj. nad teologií / filozofií, která by takto měla být brána na úrovni fyziky, chceme-li být vědecky neutrální.
Dále: Budeme-li rigidní statistici a položíme-li si například tu druhou otázku: Co následuje po smrti a pokusíme-li se ji zkoumat vědecky, dojdeme snadno k množině {72panen, obláček, neprohrávající ruleta, …, peklo 1, peklo 2, …peklo /nekonečno/, …, reinkarnace, časová smyčka, časoprostorová smyčka, nekonečný trip, …, NIC, …, život v továrně, život v ČR, …, povolání revizora, povolání prostitutky, …, bytí rezavým pantem atd. atp.}. Zkrátka a dobře dojdeme k nekonečné množině (pro matematiky: to nekonečno bude velice mocné), z níž pouhý JEDEN prvek je NIC. Všechny ostatní jsou NĚCO.
Tedy chceme-li spočítat jakožto vědečtí statistici pravděpodobnost toho, že po smrti není nic, vyjde nám NIC/množina = 1/nekonečno. Což je (limitní) nula.
Tedy ateismus je dogmatický. Ateismus si vybírá beznaděj jakožto to nejhorší možné řešení (ačkoliv logické postupy nejen že nevedou k ničemu, ale k opaku). Je na své nic patřičně hrd, ale to je tak vše, co mu zbývá. Zbytek je ona beznaděj, kterou vydává za pravdu, ale přitom porušuje i své interní Popperovské předpisy, které zcela záměrně ignoruje. Odpověď proč lidská psýcha hraje tuhle krutou hru sama se sebou má třeba psychoanalýza nebo jiné mytologie.
Jedno řešení je pocit viny a přesvědčení, že si nezasloužíme nic lepšího.
Druhé řešení je například “maloměšťácká” snaha držet se při zdi a stát nohama na zemi. Tj. dopřát si málo, tj. co nejméně, to “své jisté”, abychom pak třeba nebyli zklamáni.
Ateismus je dokonce dogma mnohem dogmatičtější, než jakékoliv náboženství, ve kterých se tu a tam, více či méně, objevují hlasy skeptiků – heretiků. Dokázat existenci ničeho nelze a věřit v nic je nejobdivuhodnější myšlenkový veletoč světa. Myšlenku “věřím v něco”, ale Bůh to rozhodně není (protože nemám rád katolíky atd.), ponechme stranou pro článek o psychické pubertě a revoltě.
Tedy v té hře na pravici a levici, tj. mezi chudšími dělníky z low middle class a bohatšími z high middle class, se kyvadlo přehupuje k těm chudším.